Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z amerického Connecticutu sa hlási divadlo jedného herca. Volá sa Charlie Sad Eyes, doma Charlie Platteborze, ktorý s CRAWL BELOW vydal dva albumy (rozsahom skôr EP) v roku 2019 a tretí s názvom „9 Mile Square“ pustil do sveta v prvej polovici februára. Ak si CB nájdete na Archívoch, zo škatule „post/black metal/folk/punk múdri nebudete. Celkom určite sa na novinke nič takéhoto nedeje, ale našiel som si prvý album „Welcome The Possession“ a tam to veruže je taký mix zlostného black metalu, dis-beatu a punku, presne niečo, čo si americký chlapík zmajstruje v garáži alebo lesnej chajde, keď chce svoje doterajšie hranie pritvrdiť. Černotu by ste na základe názvu „We Approach The Altar Only In Darkness“ čakali aj od dvojky, ale kdeže, folk na akustickej gitare, to budete mať, a sú to celkom fajn pesničky, inšpirované temnými príbehmi a náladami Nového Anglicka.
Na trojke Charlie opäť nástrojovku elektrifikoval a výsledkom je šesť skladieb príjemnej, pohodovej náladovej hudby metalového rázu. Žiadny nárez, voľné, ľahko plynúce tempá, rozviate gitary občas pritlačia na pílu a vokály sú do jedného melodické, spievané, v hlbších polohách trochu ako Peter Steele, keď sa pustil vyššie než bol jeho obľúbený sýty barytón. Inde vokál znie ako Rick Habeeb (GREY SKIES FALLEN) v melodických polohách, to možno aj vďaka hudobnej podobnosti s odľahčenejšími momentmi GSF. Občas sa pustí až do éterických, naliehavých či žialiacich rovín a dá sa povedať, že nech skúša čokoľvek, všetko mu vychádza a znie neafektovane, čo je veľkým plusom. Po hudobnej stránke tento album CRAWL BELOW prináša príjemný melodický a atmosférický heavy/doom, možno trochu post metal bohatý na akustické vyhrávky, melancholické nálady a emócie. Ak vyhľadávate (načo vlastne?) depresie prevtelené do hudby, tu ich nenájdete, ide skôr o pokojnú nenásilnú nahrávku na chvíle, keď si chcete oddýchnuť od drvenia a rezania.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.